historický pohled na vývoj Klubu chovatelů slovenských kopovů

Snahy o prosazení kopovů do chovu se na Slovensku začaly ihned po založení první kynologické organizace na území Československa. Vznikla v roce 1928 pod názvem Československá kynologická unie. Pochopení pro uplatnění kopova v myslivosti však bylo pramálo. Argumentovalo se jeho neovladatelností, přičemž kopov byl popisován jako postrach pro užitkovou zvěř. Přesto se však našlo pár nadšenců, kteří zvážili možnosti rozvoje kopovů, správně zhodnotili jejich přednosti a rozhodli se pro jejich zušlechťování. Do tohoto časového období můžeme situovat už celkem konkrétní snahu o vyšlechtění slovenského kopova. Podněty pro ní vytvářela i Mezinárodní kynologická federace FCI (Féderation Cynologique International), která vznikla v roce 1911 a po první světové válce se její činnost obnovila a podstatně rozšířila. Od základních členů FCI, kynologů z Belgie a Francie a ze sídla jejího sekretariátu v belgickém městě Thuine přicházely přímé i zprostředkované podněty pro slovenské kynology, aby uvažovali o vyšlechtění samostatného slovenského národního plemena loveckých psů. V první celoslovenské lovecké organizaci – v Loveckom ochrannom spolku (LOS), který vznikl z iniciativy generála MUDr. Jana Červíčka 21.10.1920, se ještě nepřikládal náležitý význam lovecké kynologii. Změna nastala až po roce 1934, kdy se LOS změnil na Zemský svaz loveckých ochranných a kynologických spolků na Slovensku. V Banské Bystrici se z iniciativy nestorů slovenské lovecké kynologie Kolomana Slimáka a Andreja Renču 12. a 13.září 1936 uskutečnila první přehlídka kopovů, na které odborníci vybrali vhodné typy pro další kontrolovaný chov podle chovatelského plánu. V roce 1942 se i maďarští kynologové pokoušeli o odchov maďarského kopova, přičemž chtěli použít kopova z „Horní země“, jak nazývali Slovensko. Přišli však pozdě: na Slovensku se už pro rozvoj a zušlechťování slovenského kopova udělalo tolik, že se to nedalo vrátit administrativním opatřením ani typickou maďarskou průbojností. Trvalo však ještě tři desetiletí, než FCI uznala slovenského kopova jako slovenské národní plemeno loveckého psa. Největší kus práce se udělal po druhé světové válce organizováním chovatelských přehlídek, na kterých se vybrali vyhovující jedinci, zodpovídající představám slovenských šlechtitelů. Tyto svody se konaly v Bánské Bystrici, Spišské Nové Vsi a v jiných městech. 1 května 1946 se konala chovatelská přehlídka v Rožumberku a Koloman Slimák na ní přednesl zajímavou přednášku o potřebě řádného chovu slovenského kopova (její text byl uveřejněn v 7. a S. čísle Poľovníckého obzoru v srpnu 1946). Na prvním svodu v Bánské Bystrici se mezi kopovy objevili i strakatí psi. Někteří kynologové navrhovali, aby byli do chovu zařazeni i psi žluté barvy. Nakonec však zvítězil názor, aby se v dalším šlechtění slovenských kopovů uplatňovali jen černí psi s hnědým pálením. Důrazně se dbalo i na výšku v kohoutku do 50 cm. Nejprve se vypisovaly provizorní rodokmeny na obyčejném papíře. Mezi prvními zapsali slovenského kopova BOBY Kremnica a LOV Molnár. Chovatelské stanice tenkrát ještě nebyly a první plemenou knihu na Slovensku vedl právě Koloman Slimák. Je pravdou, že na Slovensku nebylo z počátku více jak deset organizovaných kynologů, chovatelů slovenského kopova. Jedna z prvních chovatelských stanic, nesoucí jméno Z Karpat dodávala zájemcům kvalitní štěňata. Ve výroční zprávě Mysliveckého ochraného spolku v Bánské Bystrici v roce 1954 uveřejnil Andrej Renčo i fotografie nejúspěšnějších chovných jedinců. Byla mezi nimi ZORA Horvát, slovenská kopovka s výborným exteriérem, typická představitelka svého plemene, od které si kopováři hodně slibovali. Byla smělá, ale poslušná, s velikým zájmem o sledování stopy. Renčo se pyšnil i Šampiónem ČSR 1954 TAMBOROM Tulinským.

Klub chovatelů honičů

Postupně se začaly vytvářet předpoklady i pro vznik Klubu chovatelů honičů při ÚV SPZ v Bratislavě. Aktivní myslivečtí pejskaři však museli překonat hodně překážek, probíjet se neporozuměním, lhostejností, podceňováním. Museli vynaložit hodně úsilí, než se 6. srpna 1962 v hotelu Nová Rabyně u Slapské přehrady, při příležitosti celostátní porady kynologických referentů a předsedů chovatelských klubů, vytvořil Klub chovatelů honičů (KCHD). Na Slapské přehradě se poté, po přestávce v jednání, sešlo poprvé předsednictví Klubu chovatelů honičů pod vedením Andreja Renču. Místopředsedou se stal Mikuláš Nevický, tajemníkem Koloman Skurka, funkce ekonoma klubu se ujal Josef Lapšanský a hlavním poradcem chovu se stal Koloman Slimák. Členy výboru byli František Zánvit, Josef Sedlačko, Ladislav Bobák, Michal Pečeňanský, MVDr. František Šamaj, Ján Krkoška, Anton Rakús, František Murgaš a Ján Kožár. Klub se podílel i na sestavení sboru kvalifikovaných rozhodčích pro exteriér a výkon. Byli v něm zkušení myslivci – kynologové Mikuláš Grígel‘, Vojtech Michelčík, Josef Lapšanský, Andrej Renčo, Josef Potocký, Koloman Skurka, Mikuláš Nevický a další. Klub chovatelů honičů začal organizovat i honičské zkoušky. První oficiální zkoušky honičů byly uspořádány v roce 1962 v Pliešovciach, další zanedlouho poté v Krupine a L’uboreči. Mezitím již však vzniklo více chovatelských stanic. Je pravda, že úroveň některých byla velmi nízká. Majitelé sice psy krmili, ale o řádný a zároveň zdravý chov už nedbali. Právě z těchto důvodů většinu chovatelských stanic zanedlouho zlikvidovali. Ale i přes toto již v prvním roce existence slovenské plemenné knihy do ní zapsali na třicet štěňat. I přes prokazatelné úspěchy se již na začátku existence slovenské plemenné knihy stále častěji ozývaly návrhy přemístit jí do Prahy, odkud by se řídil chov loveckých psů v celé republice. Do Prahy se měl přestěhovat i Koloman Slimák. Právě Koloman Slimák si se svými nejbližšími kolegy vytyčil nový cíl: po uznání slovenského kopova jako samostatného loveckého psa vyšlechtit nové plemeno – slovenského stavača. Mezinárodní kynologická federace v roce 1963 standardem č.244 uznala slovenského kopova za samostatné plemeno loveckých psů. Určila jeho základní znaky a vytvořila předpoklady pro jeho další rozvoj.

Samostatný klub

V klubu chovatelů honičů se během jeho působení obhospodařovalo více honičských plemen. Mezi nimi štajerský honič, jezevčíkovití honiči, basseti, karelští medvědí psi, lajky a mnoho dalších. Celkem jich bylo 82 a mezi nimi i slovenký kopov. Samozřejmě také mnoho honičů, sdružených pod jednou střechou, výrazně ovlivňující i činnost klubu a jeho výboru. Stále aktuálnější se objevovala potřeba vzniku samostatného klubu chovatelů slovenského kopova nejenom proto, že si vzhledem k jejich mladému vývoji vyžadovali zvýšenou starostlivost o dodržování metod správné plemenitby a z toho vyplývající perspektivy jejich rozvoje. Snahy propagátorů o vytvoření samostatného klubu slovenského kopova však někteří chápali jako pokusy o rozbití jednoty chovu honičů u nás a narušení dobré spolupráce mezi přívrženci jednotlivých honičských plemen. Někteří, i vysocí funkcionáři SPZ, bránili vytvoření samostatného klubu. Došlo k zásahům, vyúsťujícím až do odvolávání z funkcí v mysliveckým svazu. Politický vývoj to u nás umožňoval. Porušovaly se zásady demokratické volby funkcionářů, kádrová politika se dělala ze shora, ne vždy respektující zásadu, že funkcionář má být ten, kdo na to má osobní, odborné a lidské předpoklady, bez ohledu na jeho politickou příslušnost. Tlak na vytvoření samostatného klubu chovatelů slovenského kopova však narůstal, až díky mimořádnému úsilí Ondreja Kanku, uznal potřebu rozčlenění Klubu chovatelů honičů a vytvoření Klubu chovatelů slovenského kopova i Ústřední výbor SPZ  30.ledna 1988 schválil návrh na zařazení samostatného Klubu chovatelů slovenského kopova při ÚV SPZ se sídlem v Bratislavě. Ustanovující konference se uskutečnila 24.dubna 1988 v hotelu Kyjev v Bratislavě. Předsedou klubu se stal Ing. Dan Michalovič, místopředsedou Vlastimil Fencl a tajemníkem Ondřej Bartoš. Funkci hlavního poradce chovu převzal Ing. Stanislav Moravčík, ekonoma Štefan Marta, výcvikáře Ján Pilát a matrikářem nového klubu se stal L’ubomír Renču. Za členy výboru byli zvoleni Pavel Urblík, Ondřej Kaňka, Ing. Milan Černok, Libor Beníček, Josef Havelka a Alojz Riško. Za předsedu kontrolní a revizní komise byl zvolen Ing. Cyril Boldiš. Jejími členy se stali Ervín Šumjáci a Ján Orečný. Kromě 30 delegátů, zvolených na obvodních schůzích Klubu chovatelů slovenského kopova se zúčastnili na ustanovující konferenci i hosté. Předseda ÚV SPZ Ing. Ladislav Šarvány CSc., tajemník ÚV SPZ Andrej Opálený a člen předsednictví ÚV SPZ a předseda kynologické komise ÚV SPZ Dr. Vladimír Šiška, který konferenci vedl.

Mimořádná konference Klubu chovatelů slovenského kopova

Se změnou politické situace v listopadu 1989 se začaly upravovat vztahy i v myslivosti a v lovecké kynologii. Hluboké demokratizační změny ve všech oblastech činnosti si vynutily i svolání mimořádného sjezdu SPZ. Jeho konání předcházely i mimořádné konference chovatelských klubů. Klub chovatelů slovenského kopova uskutečnil mimořádnou konferenci 31.března 1990 v Bánské Bystrici. Na programu byly i volby nového výboru klubu a přijetí plánu práce v nových podmínkách pluralitní společnosti. Konference tajným hlasováním zvolila nový výbor klubu, který si na svém prvním zasedání rozdělil funkce následovně: předsedou se stal Ondřej Kaňka, místopředsedou Vlastimil Fencl, tajemníkem Ondřej Bartoš, hlavním poradcem chovu Ing. Stanislav Moravčík, ekonomem Ing. Dan Michalovič, hlavním výcvikářem Ján Pilát, matrikářem L’ubomír Renčo, výcvikářem Marián Kuruc, vedoucím klubových aktivit Libor Beníček a členy výboru Josef Havelka a Ing. Slavomír Marejka. Jako náhradníky konference zvolila Dušana Budu, Ing. Miroslava Valaštíka a Pavla Urblíka, pověřeného též funkcí oblastního poradce chovu pro východní Slovensko. Předsedou kontrolní a revizní komise se stal Ing. Cyril Boldiš a jejími členy Ervín Šumjáci a Alojz Riško. Banskobystrickou konferencí se v nových pluralitních podmínkách začala vyvíjet i nová kapitola rozvoje Klubu chovatelů slovenského kopova. V nových podmínkách se mohly uskutečňovat akce,  jakou byl například Memoriál Andreja Renču. Jeho první ročník se konal 6. – 7. října 1990 v revíru PZ Pokrok v Poltári a patřil mezi první výrazné, zásadní a úspěšné milníky v historii klubu.