Historický vývoj

 Historický vývoj plemene slovenský kopov

Návrat do vzdálené či vzdálenější minulosti při poznávání předků slovenského kopova je zastíněný mnoho neznámými.  S jistotou víme že v oblasti střední Evropy existovala skupina psů, typických honičů, používaných na stavění a lov zvěře. Není jasné, jak přesně tito předkové kopova vypadali, protože rozdíly mezi jedinci byly tak velké, že vytvoření vlastní představy o jejich dávném předkovi by bylo zbytečné. Kopov má ve střední Evropě několik blízkých příbuzných, o kterých můžeme předpokládat, že v minulosti mohli mít společný původ.
Rozdílné podmínky prostředí od Běloruska až po sever Řecka způsobily, že z jedné velké populace psů se postupně vytvořilo několik samostatných plemen. Slovenský kopov je v této skupině čímsi zvláštní. Má horský původ. Přestože přímé důkazy chybí, existuje celá řada nepřímých důkazů, potvrzujících, že patří do skupiny prastarých historických plemen psů, kteří žili na našem území. Z jejich stavby těla a osrstění vyplývá, že vývoj plemene musel proběhnout v našich podmínkách a musel probíhat dostatečně dlouho, aby se právě takto vytvarovali. Nejsou údaje o tom, že by se kopov dostal na naše území při novodobém kolonizování či dovozem. I toto svědčí o tom, že tu již byl a jako společník doprovázel původní obyvatele těchto oblastí. Jako mnoho jiných plemen, procházel i kopov procesem nepřetržitého vývoje, který probíhal v konkrétních podmínkách prostředí a ve velké míře jej ovlivnily potřeby, které se požadovaly od budoucího plemene. Nemůžeme s určitosti tvrdit, že v dávné minulosti měl dnešní podobu, měl však určité znaky, které se staly základem jeho dnešní podoby a předurčily jeho další vývoj. Vznikající plemeno udržovali hlavně myslivci, kteří potřebovali spolehlivého, nebojácného a odvážného psa pro lovení zvěře, žijící na našem území. Výběrem se některé jeho povahové a exteriérové vlastnosti zachovávaly, jiné, nevhodné se z chovu vyřazovaly.  To samozřejmě probíhalo postupně, přirozeně a nenásilně. Základem dnešní podoby slovenského kopova se tedy stal výběr. V tom je jeho podstatný rozdíl oproti jiným plemenům, které vznikaly jako cílevědomé křížení dvou a nebo vícero rozdílných plemen. Hlavním a současně historickým základem jeho vzniku bylo lovecké použití. Za svojí existenci vděčí svým vlastnostem, bez kterých by nikdy nezískal dnešní postavení a nikdy by nedošlo ani k jeho uznání za samostatné plemeno.  Důležitý byl i způsob lovectví v místech jeho rozšíření, čehož jsou důkazem jeho dnešní vlastnosti. V konečné fázi se tyto potřeby staly i podkladem ke schválení standardu. Celkový vzhled těla předurčoval jeho použití a výkonnost. Mezi oběma znaky se postupně vytvářel dokonalý soulad pro vyšší stupeň použití, v jehož důsledku můžeme dnes mluvit o kopovovi jako o dokonalém pracovním loveckým plemenu. Slovenský kopov se na území Slovenska choval několik století, nevypadal však stejně jako dnes. Bylo to dáno především způsobem tehdejšího chovu. U každého psa byla nejcennější jeho pracovní schopnosti a exteriér byl brán jako druhořadý. V porovnání s dnešními kopovy se tehdy vyskytovali a byli upřednostňováni spíše vysokonozí a tělesně silnější jedinci. Na počátku cílevědomého chovu tedy byla snaha ustálit vzhled. Postupem času začal vzhled dostávat konkrétnější podobu.

   Tito jedinci měli výšku od 40 do 65 cm, byli zbarveni převážně černě, s rezavohnědým pálením, které plynule přecházelo do černé barvy. Ve velké míře se vyskytovaly bílé skvrny. Podle jejich umístění (na hlavě, bězích, hrudi) se daly odlišit jednotlivé chovy. Rozšíření kopovů na Slovensku bylo především v karpatském výběžku. Do nížin se nerozšířili a z tohoto důvodu byla jejich populace ve směru na západ, sever a jih ohraničená. Směrem na východ se kopovi rozšířili víc, ale bohužel o tom nejsou písemné doklady.
První písemný doklad o jistý způsob cílevědomého chovu je z 17. -18. stol, kde je zakázáno křížit kopovy s jinými plemeny (Slimák 1964). Tento dokument je důkaz, že kopovi vznikli selekcí a ne křížením mezi různými plemeny. K jednotnému typu kopova se přikročilo opět v roce 1915. Jednalo se především o ustálení barevného rázu kopova.
Jeho výška 50 cm byla ovlivněna zákonnou úpravou později. Vyšlo totiž nařízení, že k nahánění zvěře se nesmí používat vysokonozí honiči. Bylo to dáno i mysliveckou etikou, kdy především v českých zemích bylo nevhodné k nahánění používat vysokonohé psy.
Za začátek novodobého chovu slovenského kopova může pokládat rok 1936, kdy byl uspořádaný první chovný svod slovenských kopovů. Stalo se tak v Banskej Bystrici. Na tomto svodu a postupně i na dalších se vybírali chovní jedinci, kteří měli posloužit jako základ kontrolovaného chovu. Vhodní jedinci se však vybírali i náhodně. První zápisy do plemenné knihy a vydávání rodokmenů začalo v roce 1940, kdy byla založená Slovenská plemenná kniha psů.
Už tehdy byl vypracovaný standart, jen o málo se lišící od dnešního. Hlavní radikální zásah bylo omezení maximální výšky. Po chovných svodech se vyskytovalo velké množství jedinců s výškou přesahujících i 60 cm. Do rámce standartu se vešlo plno jedinců, ne všichni se však dále uplatnili v cílevědomém chovu. Někteří jedinci totiž splňovali rámec standartu, ale nepřenášeli vhodné znaky na své potomky. Byly vybrány nevhodnější genotypy jedinců a začalo se s jejich křížením.
Postupně se přecházelo k další fázi cílevědomého chovu a tím byla selekce potomstva. V této části chovu se ověřovaly správné genotypy rodičů a jejich potomků a vybírali se nejvhodnější jedinci pro další chov. Při takto řízeném chovu se používali k vzájemnému křížení pouze vybraní jedinci. Nedostávali se do chovu jedinci neznámého původu a populace se začala postupně stabilizovat.
Základ dnešní populace slovenského kopova v celé Evropě vychází z 26 chovných jedinců, vybraných v první etapě šlechtění. Tehdejších 14 psů a 12 fen vytvořilo současnou širokou populaci. Poslední jedinec vybraný kontrolovaným výběrem na svodech byl pes v roce 1953. Od tohoto roku docházelo pouze k páření mezi chovnými jedinci. Na první etapu výběru měla velmi neblahý vliv I. světová válka, která přerušila chovatelské úsilí vynaložené do té doby. Zároveň došlo ke ztrátě ověřených jedinců.  Po 27 letech od začátku cílevědomého chovu slovenského kopova konečně FCI schválila jeho standart. Pro další chov slovenského kopova je nutné mít na paměti jeho vývoj. Vždy chovatel musí mít na paměti, že je nutné pro praktické myslivecké využití utvrzovat jeho specializaci honiče, kterému se snad žádné jiné plemeno nevyrovná. Je nutné si uvědomit že genetická základna slovenského kopova je omezená a nikdo by neměl dopustit, aby chovná základna klesla na pár chovných jedinců. U slovenského kopova totiž není možné použít “osvěžování krve”.

vypracováno podle : Slovenský kopov v poľovníckej praxi, Boldiš a kol.)

Komentáře jsou vypnuty.